Řecký oheň byla tekutá zápalná směs, která hořela i při pokusech ji uhasit. Byzantinci byla používána hlavně v námořních bitvách, ale také jako jakási bomba, v ručním provedení, když se jednalo o dobývání města. Dnes se historici domnívají, že šlo o surovou ropu.
Ve starých spisech a záznamech z poloviny čtvrtého století př. n. l najdeme zmínku o jakémsi neuhasitelném ohni, který se v bitvách šířil pomocí zapálením směsi ze síry, smůly, koudele, roztlučeného kadidla a pilin ze dřeva sosen. O řeckém ohni se poprvé dozvěděli Arabové v roce 678, kdy byzantská flotila s tuto v tehdejší době neobvyklou zbraní odrazila jejich neúspěšné obléhání Konstantinopole.
Řecký oheň se vlastně zasloužil o to, že bylo značné prodlouženo trvání Byzantské říše. Byzantinci postup výroby Řeckého ohně velmi pečlivě tajili. Až roku 1210 se jakýmsi způsobem dostala znalost výroby řeckého ohně i k Arabům. Ti jej potom následně použili při obléhání egyptské pevnosti Damietta na páté křížové výpravě.
Tajemství výroby odhaleno
Ještě roku 1453, podle historických spisů, byl Řecký oheň použit při válečných taženích. Po té se však o výrobním postupu této účinné zbraně dozvěděli ostatní národy a tím ztratil Řecký oheň strategický význam. Nedlouho potom byl poté vytlačená nadcházejícími a mnohem účinnějšími palnými zbraněmi. Výroba Řeckého ohně po mnoha letech upadla v zapomnění a byla nadobro ztracena.
Použití Řeckého ohně
Řecký oheň byl určený k použití v námořních bitvách. Postup použití probíhal tak, že na palubě lodi posádka nad ohništěm rozehřála zápalnou směs v kotli. Výpary ze směsi se po té odváděli trubkou na příď, kde je posádka zapálila. V ten moment vyšlehl mohutný ohnivý plamen, který doprovázel hlasitý burácivý hluk.
Další použití Řeckého ohně spočívalo v tom, že jej vrhaly katapulty v připravených nádobách. Oheň nebylo možné uhasit vodou, ta mu spíše dodávala na síle, ale historické prameny zmiňují, že účinný a uhasínající byl proti Řeckému ohni pouze ocet.